Laos, slow-boat a plavba po Mekongu

Kateřina Jandová
May 9, 2018
3 min read

Během přechodu mezi thajskou a laoskou hranicí se vyplnilo zbožné přání mé mámy a já si konečně narazila na Maďarku, ze které se postupně stal můj part-time travelbuddy. Začalo to nevinnou větou z mé strany- "Hey, do you wanna share costs for a tuk-tuk"? "Sure thing". A tak začala naše týdenní jízda plná zábavy, smíchu, stresu a později kompletního ujistění se, že cestovat sólo je prostě nejlepší.

Každý správný backpacker hned po prvních krocích v Laosu nasedne na tuktuk k řece a vydá se na dvoudenní plavbu po Mekongu do Laung Prabang. My nebyly výjimkou. Slow boat dostála svému názvu, skutečně byla pomalá.

První den byl nekonečný, nevěděla jsem, jak si na nepohodlných sedačkách z auta sednout a neustále jsem měnila pozice. Ovšem ten výhled! Nádhera. Když jsme večer konečně zakotvili na přespání v Pakbeng, mé nadšení nebralo konce. Přespaly jsme v krásném guesthousu se snídaní až do postele. Druhý den na lodi byl diametrálně odlišný. Změnila se loď a dočkali jsme se do nových a upřímně mnohem lepších sedaček.

Po několika hodinách jsme dorazili do Luang Prabang, který mě uchvátil- měla jsem pocit, že ani nejsem v Asii. Miluju malinké kavárničky a vintage bary a tady jich bylo co hrdlo ráčí. Domky jako z francouzského venkova a malinķé uličky byly krásné. Z našeho eko-hostelu jsem byla unešená, méně už z toho, že jsem celá posetá komářími štípanci. Ale to k tomu prostě patří. Stejně jako myš, která s námi obývala pokoj pod jednou z postelí- poprvé v životě jsem byla ráda, že spím na horní palandě.

Krátký výlet do Nong Khiew mě utvrdil v tom, že nejsem stavěná na treking, a že kompromisy dělám nerada. Každopádně jsem za to ale ráda, na šplhání po vodopádech v silném dešti budu vzpomínat, stejně jako za skoro dvou hodinový trek do strmého kopce, jen abych viděla výhled na celé město. Byl to můj nápad, takže jsem si mohla duševně vylévat zlost jen sama na sebe.

Přesun do Vang Vieng je věc, která je na bucket listu snad každého backpackera, a my dvě nejsme výjimkou. Chtěly jsme vyzkoušet pravé cestování, takže jsme se rozhodly pro sleeper bus a tak nějak jsme si neuvědomily, že nás na místo dojezdu autobus vyplivne kolem 2 v noci.

Bylo to přesně podle očekávání, jedno prťavé lůžko pro dva, zběsilá jízda řidiče i skákání po laoských silnicích. Byla jsem ráda, že v tmě nevidím na cestu. Nečekaně nás z polospánku vzbudil pronikavý hlas "Vang Vieng, Vang Vieng", kdy jsme se musely urychleně probrat, sbalit si věci a co nejdříve vylézt, jinak nedobrovolně pojedeme až do Vientianne.

Stihly jsme to tak tak, jako jediné dvě vystupující jsme měly fakt štěstí. V hluboké noci jsme ovšem nevěděly, kam tak brzo jít, a modlily se, ať má hostel, kde plánujeme přespat, recepci 24/7. Měl. Dovolili nám počkat několik hodin na check-in uvnitř v lobby, kde jsem usnula na třech židličkách postavených vedle sebe. Enikö, moje part time kamarádka si prostě ustala na zemi. Pro kolemjdoucí to byl asi zvláštní pohled, mě to ovšem bylo jedno. Naše cesty se tu po dvou dnech rozešly a myslím, že to bylo správné načasování. Postupně jsme si začaly lézt na nervy a rozhodly se pokračovat už jen sólo- já tu ještě zůstávám a pak odjíždím směr Vietnam, ona míří do Vientianne a postupně do Kambodže.

Čekají mě tu ještě dva týdny dřiny, ale myslím, že výsledek bude stát za to.