Očekávání VS První dojmy

Kateřina Jandová
Apr 18, 2018
3 min read

Ve středu 4.4. jsem slavnostně dorazila do Bangkoku. Byla jsem neuvěřitelně ráda, má sedačka neměla prakticky žádné polstrování, a polštářek, co jsem dostala, to moc nevylepšil.

K mé radosti se také nekonal žádný jet-lag a já byla čilá jako rybička. Samozřejmě v mezích možností, jako když někdo dorazí z 3 stupňů Celsia do 31.

Jsem snad jediný člověk na světě, který je ztraceny i s GPS . S mobilem s navigaci v ruce a neuvěřitelně obřím batohem na zádech jsem bloudila ulicemi a hledala hostel. Podle Google maps by cesta měla trvat kolem 15 minut, u mě se to ale protáhlo na skoro hodinu a půl- jediná pozitivní věc byla ta, že už jsem nemusela vymýšlet, jak zabít čas do check-inu. Přišla jsem krátce po něm, úplně zpocená, uřícená a se spálenýma rukama. Nezabránil tomu ani krém s faktorem 30, který jsem si speciálně pro tuto cestu pořídila. Jinak žádný nepoužívám…ono taky není proč, když celý rok chodím zahalena a se svou kůži se nechlubím.

Jinak k tomu zahalení na thajsky způsob - dočetla jsem se, že když chcete být respectfull to the thai culture, měli byste nosit střízlivé a slušné oblečení. Touto cestou jsem se chtěla vydat, tak ono na mém těle taky není moc co ukazovat, a pořídila si několik vzdušných kalhot. Vydrželo mi to přesně 28 hodin, kdy jsem umírala horkem a potila se úplně všude. Večer jsem s velkou radostí vytáhla kraťasy a ignorovala pohledy lidé kvůli mým zářivé bílým povoleným stehnům. Asiatky jsou sice fascinovány běloskvoucí pokožkou, u nich to ale vzhledem k jejich mírám vypadá roztomile.

Šok číslo jedna- nebudu schopna přejit ulici! Ve spořádaném Dánsku bylo vše tak jednoduché, automaticky se postavit a cekat, až bude zelená. Ale tady? Čiré štěstí a rychlost je klíčem. A já s batohem rozhodne rychlá nebyla, takže jsem vždycky počkala, až uvidím nějakého místního a k tomu se přidala. Trvalo mi to jen o půl hodiny déle.

Update z následujícího dne: jsem drzejší a když pohnu zadkem, stihám! A řídím se tím, že oni počkají (snad).

Bangkok je na mě příliš velké a hlučné město, tak nějak jsem se rozhodla přesunout do klidnějšího místa. Nemohla jsem udělat lépe. Krajina, kterou jsem z vlaku míjela, byla neuvěřitelně úžasná.

Nikdy jsem nic tak krásného neviděla, a to fakt nepřeháním. Smutný fakt na tom je, že thajská 3. třida vlaku se ničím neliší od té naší, na kterou jsme zvyklí, za zlomek ceny. Jízdenku jsem měla sice koupenou do Kanchanaburi, ve vlaku mě ale spolu-putující přemluvil, ať s ním jedu o stanici dále. Že prý je to stejně stejná cena a most přes řeku Kwai za to stojí. Průvodčí si ovšem myslel něco jiného a pár minut po tom, co se vlak rozjel směr most, zkontroloval moji jízdenku a nápomocně mi řekl, že Kanchanaburi jsme právě projeli. Jako správný hodný Thajec (a tohle nemyslím ironicky) zavolal vysílačkou strojvůdci, že je tu jedna popletená turistka. Ten zastavil a nekompromisně jsem musela kousek od stanice vystoupit. Byl fakt nápomocný, možná až moc. Ale v právu a myslel to dobře. Chcete vědět, jak to dopadlo s mým kolegou? Měl samozřejmě štěstí a pokračoval. To není fér ! :D

Chcete slyšet (a vidět), jak vypadá Songkran a pravá vodní válka? A jak se cestuje thajským spacím vlakem?