Maličkosti a útrapy všedních dní

28. únor 2018 se zapíše do seznamu speciálních dnů mého života. Den, kdy jsem odjížděla z Dánska.Někdo by smutnil, někdo by se radoval, moje pocity byly ale nulové, připsat to mohu odjezdu těsně před půlnocí.

Nad drobným zpožděním jsem jen zakroutila hlavou, hodina sem, hodina tam. Automaticky jsem zamířila na self check-in a zvedla kufr do výšin. Pás se ani nehnul. Dánštinu sice neovládám, ale tohle by pochopil každý- zasvítila nadváha. Co teď? Moje příruční taška nejenomže překročila limit a pomalu mi ruinuje záda, ale nevleze se do ní už vůbec nic. Na to, že byly 4 hodiny ráno a já téměř 24 hodin nespala, mi to ale myslelo stále briskně. Není zbytí, budu si muset něco obléct. Ne něco málo, ale něco hodně, protože kilo se s jedním svetrem neztratí. S klidem anglického lorda nastalo ostudné prohrabování mého ne až tak organizovaného kufru a následného oblékání. Skončila jsem s vrstvou dvou šál a třemi svetry, zato bez tučného příplatků. Výhra! Když tedy pominu fakt, že jsem vypadala jako sněhulák.

Zdroj: https://me.me/t/logical

Tahání 20 kilového kufru po celé Praze a půlce republiky se bohužel podepsalo na mém rameni a pravé ruce, kterou jsem nemohla následující den natáhnout.

Tímto přicházíme k nejdůležitějšímu bodu- proč jsem vlastně odjela?

Už jsem nechtěla být jen divákem a číst si o dobrodružstvích na cestovatelských blozích. Chtěla jsem dělat totéž. Někdy před rokem jsem se tedy rozhodla realizovat svůj velký sen a s batohem projet kus světa. Já, člověk, do kterého by to většina lidí netipla.

Ve hře bylo spoustu míst, nakonec ale vyhrála jihovýchodní Asie. Jakožto velké milovnici jídla, ovoce a orangutanů mi tato část světa přijde jako ráj, navíc je maximálně budget-friendly. Jsem ale cestovatelka na baterky. Zatímco jsem si vyhledávala informace o všech místech, které bych chtěla navštívit a nakupovala nezbytné serepetičky, necelé dva měsíce před plánovaným odjezdem jsem si všimla, že mi vlastně v srpnu končí platnost pasu, takže zřejmě budu potřebovat nový. Za tenhle laxní přístup bych někdy fakt zasloužila. Na úřadě ale byli překvapivě rychlí a milí a já jsem už po dvou týdnech majitelkou dvou pasů vonících novotou.

A v podobných kolejích následují i ostatní faktory. Jsem příšerně nerozhodný člověk, což se negativně odráží i v plánování. Například vybírání letenky na long haul flights- pro někoho brnkačka, pro mě několika hodinová záležitost aneb jak skloubit příznivou cenu, délku a času odletu. Samozřejmě nemusím zdůrazňovat, že vyhrála první volba. Podobně to probíhalo i s batohem. Tohle ovšem připisuji svému znamení Vah, nerozhodnost máme zkrátka zakořeněnou. Ano, vždy je třeba hledat viníka… V jednom jsem ale měla jasno už od začátku. Po tom zhlédnutí několika videí s lidmi nakaženými vzteklinou jsem se rozhodla investovat do očkování. Bohužel je to také velká investice do času, celý cyklus trvá 21 dní, za čímž stojí můj brzký odjezd z Dánska. Přes tohle ale nejede vlak.

Tyhle útrapy k tomu ale patří a já si je stejně užívám. Poctivě si odškrtávám položky na mém TO-DO listu a čím víc se blížím konci, tím více jsem na sebe pyšná.

Zdroj: http://thefinancialdiet.com/why-following-your-dreams-can-be-a-dangerous-path/

Tuhle cestu jsem vždy považovala jen za sen, za něco krásného, co ale zůstane jen v mé mysli. Teď se to stane skutečností. Rozhodla jsem se vyjít vstříc novým dobrodružstvím, a doufejme i započít novou kapitolu mého života. Tak ať to stojí za to.

#Asie #Dánsko #cestování #cestadoAsie #historkyzletiště